Kreativní řešení problémů: Kreativní vs. kritické myšlení [CPS 1. díl]

Kreativní řešení problémů je pro spoustu lidí nedosažitelný cíl… v jejich hlavách, ne v realitě. Každý z nás myslí kreativně a stejně tak i umí využít kreativitu k řešení problémů. V první kapitole seriálu o kreativním řešení problémů se zastavím u kreativity jako takové a nakousnu formalizovaný proces Kreativního řešení problémů (CPS).

Jsme všichni kreativní?

Často se sami sebe ptáme, jestli jsme kreativní. Jak se to měří? A když se ptám, neznamená to vlastně, že kreativní nejsem? Odpověď je nasnadě — každý z nás má schopnost myslet kreativně. Stejně tak má každý schopnost myslet kriticky; tyto dva styly myšlení se nevylučují, v ideálním případě vhodně doplňují. Bohužel ne každý si je ochoten připustit, že tyto dvě mentální síly má/umí použít. Ale může! Také se stává, že používáme jen jednu z nich. To je škoda a ochuzujeme proces myšlení jako celek.

Existuje mnoho pověr a předsudků ohledně kreativity. „Nejsme kreativní.“ Ne. V každodenním životě využíváme kreativních postupů na řešení problémů. Nemusí to být převratné nápady, aby se tomu říkalo kreativita. „Kreativitě se nedá naučit.“ Možná, ale jsou zde metody a techniky, které se dají zažít a kterými si velmi pomůžete. „Kreativní lidé jsou šílenci, v lepším případě umělci.“ Ne. Kreativita je přirozený a pochopitelný proces, který všichni používáme dnes a denně.

Kreativní a kritické myšlení

Vybavte si někoho, o kom byste řekli, že je opravdu kreativní a někoho, kdo má silné kritické myšlení. V mé představě jsou (resp. byli, než jsem se o problém začal zajímat) oba velmi silné osobnosti, co mají jen pramálo společného. První je malíř a druhý účetní. Pro celou řadu lidí jsou tyto dva archetypy neslučitelné, nicméně k opravdu kreativnímu řešení problémů potřebujeme využít oba styly myšlení.

Pomocí kreativního myšlení objevujeme různé paradoxy, nesoulady, nové překážky a výzvy ty se pak snažíme spojovat do souvislostí v rámci i vně oboru. Taková tvorba spojení nezřídka zahrnuje velké množství variant, pohledů na věc, nezvyklé a unikátní varianty řešení a v neposlední řadě i detaily, které rozšiřují chápání celé situace. Proces kreativního myšlení je charakteristický tím, že začínáme na jednom bodě a vydáváme se mnohými směry. Pokud tomuto myšlení nejsou kladeny překážky, dokážeme generovat velké množství nápadů, které jsou nezřídka na hony vzdálené oblasti původního problému. Zmínil jsem překážky — nemyslím tím pouze překážky externí (např. nedostatek času a jiných zdrojů), ale hlavně překážky, které si klademe do cesty sami. Kreativní myšlení je založeno na kvantitě nápadů, ze který vybíráme kvalitu. Pokud budeme zamítat některé myšlenky u jejich zrodu, pak se ochuzujeme o možnost být jimi ovlivněni a posunuti někam dál. I ta nejbláhovější myšlenka může asociovat myšlenku kvalitní.

Kritické myšlení na druhé straně klade důraz na důkladné, poctivé a konstruktivní (a tím myslím opravdu konstruktivní) zhodnocení myšlenek. Kriticky zaostřujeme na to dobré v našich nápadech. Organizujeme a analyzujeme možnosti, pilujeme a pracujeme na těch slibných, třídíme je a hodnotíme a vybíráme ty pravé.

Dobří řešitelé problému musí využít obou stylů myšlení. Bez kreativního se ochudí o celou řadu variant, bez kritického je nedokáží správně hodnotit a vybrat kvalitní. Myslím, že okolo nás je jen málo takových, kteří by měli obě myšlení na prvotřídní úrovni. Existuje však celá řada metod, které pomohou s generováním nápadů i s jejich hodnocením. Správně realizované myšlení ve dvou či větší skupině dodává kreativitě dalších rozměrů.

Kreativní řešení problémů jako proces

Několikrát jsem zavadil o metody podpory kreativity, tak se pojďme na jednu podívat. Kreativní řešení problémů (Creative Problem Solving, krátce CPS) je model a proces, který může použít každý pro řešení každodenních problémů, nových příležitostí, pracovních úkolů a nebo velkých výzev. CPS neřeší „velikost“ problému nebo jeho zaměření; CPS udává určitý rámec toho, jak se dají problémy a výzvy řešit, resp. jak dojít k dobrým nápadů, jak je vypilovat a jak naplánovat jejich realizaci.

Vzniknout tomuto modelu dal (resp. první ho popsal) Alex Faickney Osborn v padesátých letech minulého století. Ten sledoval, jak kreativní lidé přichází na nové myšlenky a kde berou nápady k řešení problémů. Proces, který pozoroval nazval jednoduše „kreativní řešení problémů,“ a posléze popsal v knize Applied Imagination: Principles and Procedures of Creative Problem Solving. To se psal se rok 1953. Pan Osborn se ovšem nezabýval pouze teorií kreativity. V jiné knize vydané o pět let dříve popsal známou techniku brainstormingu, nejedná se tedy o žádného nováčka v oboru. Osbornovy práce si všiml jeho kolega Sidney J. Parnes. Spolu s dalšími ověřili, že metoda CPS funguje, dá se vyučovat a studenti se díky ní zlepší v řešení problémů a v myšlení jako takovém.

Metoda CPS je postavena na reálných a „lidských“ postupech, jak řešit výzvu. Pokud se budete CPS zabývat, zjistíte, že celou řadu úkonů znáte a děláte každý den. V tom vidím největší krásu modelu/procesu — nejde proti srsti, je velmi stravitelný a logický a pomáhá, tam, kde to potřebujete — v místech, kde nejste nejsilnější. CPS nabízí průhledný a formalizovaný přesto flexibilní přístup k řešení problémů. Model je vyvíjen dlouhá desetiletí a vznikla celá řada verzí. Můžou se lišit v grafických notacích, v doporučených metodách, nebo jak pracovat v jednotlivých etapách. Hlavní myšlenka ale zůstává stejná. Tak co, pořád si myslíte, že kreativní řešení je jen nedosažitelný cíl?

V druhé kapitole je popsáno CPS a jednotlivé jeho kroky a základní mechanismy a třetí se zaměřuje na doporučení pro bezproblémový chod CPS.

Jak jste dobří ve využívání obou typů myšlení? Které je vám bližší a proč? Máte nějaký způsob pro stimulaci druhého způsobu myšlení?