Od povídání o kreativitě se v seriálu posuneme k procesu Kreativního řešení problémů (Creative Problem Solving, CPS). Tento formalizovaný ale přesto velmi flexibilní model vám může výrazně pomoci s řešením velkých otázek lidstva, firemními výzvami a s trochou cviku ho rádi použijete i na problémy každodenního života.
Proč právě CPS?
Protože CPS je skvělá volba, pokud chcete přijít s něčím novým, pokud jste se svým řešením na mrtvém bodě a hlavně pokud ani nevíte, v čem problém vězí. CPS je výborná volba pro týmovou práci a především pro týmového vedoucího. Pokud jím jste, tak dostáváte do ruky nástroj, kterým ovládnete kreativitu ve vašich podřízených.
CPS způsobem, jak promyšleně řešit problémy, ale (bohudík) nic nevyřeší sám, takže všechna zábavná práce zůstane na vás. Donutí vás jít za hranice konvenčního myšlení, využít různých mozkových procesů — kreativního (divergentního) a kritického (konvergentního) myšlení — a ušetří i čas, protože budete vědět, kudy do toho.
Právě zapojení obou stylů myšlení vymezuje CPS vůči řadě ostatních procesů a technik. Ty nezřídka pracují „jen“ s vymýšlením něčeho nového — s generováním nápadů. CPS jde dál a klade důraz i na jejich správné hodnocení a v neposlední řadě na realizaci. Co je tedy kreativního na CPS? Samozřejmě výsledek, který se snažíme dosáhnout, tedy dosud nepoznaná (nerutinní) řešení, která jsou původní a originální.
Model procesu jsem zobrazil jako šest do cyklu navázaných akcí. Tyto akce si můžete představit jako jednotlivé krůčky v cestě za řešením problému. Jak to tak bývá, část výpravy bude podobného rázu, jindy uděláte pořádný posun a to hlavně ve stylu myšlení. toto je vyznačeno rozdílnými barvami bublinek — jako zelené jsou označeny akce, které vám pomáhají vůbec definovat a pochopit problém. Modrá je část, kdy hledáte nápady a v oranžové části připravujete realizaci těch nejslibnějších. Uprostřed stojí velmi důležitý prvek modelu — rozcestí.
Proces je uskupen do logické souslednosti, nicméně realita bývá někdy jiná, hektičtější a CPS se to snaží reflektovat. Proces totiž umožňuje začít na kterémkoliv bodě, podle aktuálních potřeb, pochopení problému a podle toho, zda už máte v ruce nějaké nápady. Pokud je vám problém jasný, pak skočte rovnou do etapy hledání nápadů. Jestli vám jádro problému stále odolává, pak problém nejdříve důkladně prozkoumejte a začněte první etapou průzkum problému. Nakonec pakliže máte výborný nápad a jen si nevíte rady s jeho uvedením do života, začněte s poslední etapou, která vás připraví na realizaci.
Nyní se vrhněme hlouběji do popisu procesu.
První etapa
Identifikace potíží a příležitostí. Zde často putování začíná — hledáním problému, který chceme vyřešit. Jednoduše si řekněte, jak si představujete vaši budoucnost, resp. jak si představujete problém vyřešený. Nebojte se využívat otázek „Chtěl(a) bych, aby…“ „Přál(a) bych si…, “ případně „Bylo by skvělé, kdyby….“ Začněte psát seznam a nebraňte se žádnému přání, snažte se využít své kreativní já a hrajte si s nápady.
Identifikace problému je naprosto stěžejní, ale není tak jednoduchá, jak se může zdát. Pokud lidé přemýšlí nad problémem, tak vzásadě dělají dvě chyby — nedají vlastnímu rozboru problému čas a sklouznou k řešení symptomů či jen pouhé části problému, a za druhé mají nutkání řešit něco, co vlastně ani neumí pojmenovat. Něco je tam vzadu kouše, ale ne a ne přijít na to co. Ono jde vlastně o somatický vstup, který náš mozek ještě neklasifikoval jako problém, protože jsme mu nevěnovali dostatečnou pozornost. Pokud něco takového cítíte, tak se zastavte a věnujte se hledání problému. Pokud začnete řešit něco, co vlastně ani problémem není, pak jen ztrácíte čas.
Mockrát se vám v praxi stane, že problém vám bude určen, jednoduše dostanete zadání. I přesto se vyplatí tento bod nepřeskočit a zamyslet se; můžete narazit na zajímavé souvislosti. Třeba, že tento problém vůbec řešit nechcete a radši dáte výpověď… ale teď vážně. Ideálně si vybírejte problém k řešení, pokud odpovíte kladně na následující tři otázky: „Mohu s tím něco udělat?“ „Mám dostatečnou motivaci s tím něco udělat?“ a „Mám zájem na tvorbě řešení?“
Průzkum faktů a pocitů. Tento bod má dvě části, jednu z mého pohledu jednodušší a druhou náročnější. Začneme tou jednodušší — podrobte váš problém otázkám typu co, kdo, kdy, kde, proč a jak. Typicky to budou otázky jako „Kdo je zainteresován?“ „Kdo další?“ „Ještě někdo?“ „Kdo o tom rozhoduje?“ „Jaké by mělo být nejlepší řešení?“ „Co se o tom mohu dozvědět?“ „Jak by se to dalo realizovat?“ „Jaké jsou moje překážky?“ „Kde se to bude odehrávat?“ a tak dále. Otázky si nezapomeňte sepsat do seznamu.
Následující krok se mi zdá náročnější, minimálně na čas. Najděte odpovědi ke všem otázkám a jděte do hloubky. Pokud nenajdete fakta, alespoň je zkuste odhadnout a nezapomeňte zohlednit ani na své pocity, které ve vás problém vyvolává. Intuice sice není hmatatelná, ale může dobře posloužit. Nakonec si projděte všechna fakta a data, která máte nashromážděna a vyberte z nich ta nejdůležitější a nejzajímavější. Tyto položky použijete v hned v dalším bodu.
Formulování a přeformulování problému. Za pomoci výstupů z minulého kroku formulujte problém ve formě otázky. Kupříkladu pokud mám hluboko do kapsy, pak se můžu ptát „Jak přijdu k penězům?“ To je první krok, teď se na problém zkuste zeptat z jiného pohledu a přeformulovat ho, například „Jak bych mohl víc šetřit?“ „Jak bych mohl více vydělávat?“ anebo „Jak bych si mohl najít krásnou a bohatou?“ Zkuste jako já používat otázky ve tvaru „Jak bych mohl(a)…,“ lépe se vám bude soustředit na obsah otázky než na její formu. Vytvořte jich tolik, kolik vám čas dovolí. Až budete mít dost, zhodnoťte je a vyberte si tu otázku, která podle vás nejlépe vystihuje řešený problém.
Tento krok není jen do počtu. Během průzkumu problému totiž může dojít k dalším neuvědomělým pohybům ve vašem myšlení a je dobré se nad problémem zastavit a zjistit, zda pořád řešíte to, co řešit chceme a jestli to řešíte tak, jak chcete. Během analýzy dat a pocitů se mohlo vaše pochopení problému změnit a tato změna by měla reflektovat i znění samotné otázky, kterou řešíme. Inu, nehledáte správnou odpověď na špatnou otázku…
Druhá etapa
Hledání nápadů. Klíčem k úspěchu je vymyslet co nejvíce nápadů, kterými si odpovíte na vaši předchozí otázku „Jak bych mohl(a)….“ Produktujte nápady jako na běžícím pásu, nezastavujte se a jestli se přesto zastavíte, tak se rozjeďte dál. Dalo by se říct, že tento krok je srdcem celého CPS, tak mu věnujte tolik, kolik si zaslouží — hodně.
Při hledání nápadů se snažte eliminovat jejich hodnocení. Spíše stavte na jednotlivých nápadech, vzájemně je kombinujte, hledejte nezvyklé souvislosti, podporujte tvorbu asociací.
Nepřijměte hned první možnou variantu (nebo jednu z prvních variant) s tím, že to stačí. Generování nápadů dejte opravdu dlouhou dobu, může vám to přinést detaily, které by vám jinak unikly a které mohou vašemu řešení dát ten správný náboj. Prosím, neztraťte zájem na řešení díky tomu, že uvidíte, jak složitá bude jejich realizace. Hodnocení nápadů si nechte až na úplný konec tohoto kroku.
Třetí etapa
Vyvíjení řešení. Z minulého kroku máte nápady, které by stály za realizaci. Tím ale cesta zdaleka nekončí — kreativita je o produkování něčeho nového a užitečného, což nejsou nápady o něčem, co takové může být. V tomto kroku tedy proměníte dobré nápady v možná řešení problému.
Z množiny nápadů si vytipujte ty dobré a věnujte se jim. Definujte jejich silné stránky a slabiny, u kterých hledejte možná řešení. Najděte jakýkoliv způsob, kterým nápad ještě vylepšíte. V dalším kroku budete potřebovat kritéria, kterými budete hodnotit vaše nápady. Kritéria musí být specifická a upřímná. Pro finální hodnocení se mi dobře osvědčilo použít hodnotící matici — na ose X kritéria a na ose Y nápady. Nápady poté ohodnoťte podle toho, jak splňují kritéria, sečtěte body v řádcích a vyberte ten nejlepší (nebo tři).
Výstupem tohoto kroku by mělo být řešení, které je uskutečnitelné a reálné. Řešení, které prošlo vaším kritickým hodnocením a je dostatečně propracované a realizovatelné.
Plánování realizace. Máte v ruce implementovatelné řešení, teď vám zbývá naplánovat, jak ho realizovat. Zamyslete se nad lidmi, kteří vám mohou s realizací pomoci, ty nazveme jako podpůrce. Sepište je. Na druhé straně stojí odpůrci, tedy takoví lidé, kteří vám budou řešení jen ztěžovat; ty sepište taky. Obě skupiny budou hrát v samotném řešení důležitou roli, tak je během plánování musíte zohlednit. K řešení budete zajisté potřebovat i zdroje, sepsat. Nakonec si udělejte ještě jeden seznam, tentokrát s akcemi, které musíte vykonat ke zdárnému řešení problému. Porovnejte všechny seznamy a zkombinujte je do jednoho — akcím přiřaďte zdroje, určete kdo na nich bude pracovat, kdo je za splnění zodpovědný (to je velmi důležité) a na koho si dát při řešení pozor. S realizací moc neotálejte — čím déle budete čekat, tím menší je pravděpodobnost, že to opravdu uskutečníte (resp. že vaše řešení bude aktuální i v budoucnu).
Nezapomeňte i na možná rizika plynoucí z realizace. Předně není vhodné řešení problému delegovat na někoho jiného. Vy máte celkový vhled do řešení, který jen stěží přenesete na další osobu. S tím souvisí i klíčová vlastnost CPS – možnost volně se přesunovat mezi kroky procesu. Pokud během realizace zjistíte, že něco nefunguje přesně tak, jak si představujete (a bylo naplánováno), pak se můžete posunout zpět a nejasnosti si vyjasnit.
Závěr… je začátek
V životě nikdy nepřestanete řešit problémy a proto je i CPS cyklus. Doufám, že se vám bude CPS líbit a budete se k němu rádi vracet.
Rád bych vás pozval ke čtení další kapitoly, která pojednává o principech, které vám pomohou v plném využití kreativního řešení problémů.
Když řešíte problém, jak dlouho se věnujete jeho specifikaci? Používáte k tomu nějaké nástroje, metody?